Název je to první, co mě na této bandě zaujalo, a ono zaujetí rozhodně neskončilo jen u bizarního pojmenování. Dle něho jsem očekával mnohé. Sociálně kritický death metal, grindovou sypačku s příchutí gore-perverze, našlápnuté agresivní hácéčko… Ale kdepak. Pod vtipně-krvavým názvem se ukrývá něco docela jiného, překvapujícího, ale přesto něco, co k názvu velmi dobře padne. Ten je ostatně inspirován stejnojmenným filmem Roberta Moora z roku 1976, ve kterém si milionář pozve do svého odlehlého sídla devět proslulých detektivů na večeři, kde jim oznámí, že o půlnoci se stane vražda. Kdo ji odhalí, dostane milión dolarů. A podobné nekonvenční nápady, s jistým příbuzenských vztahem k tomuto, se rodí i ve skupině MURDER BY DEATH. Žánrovým zařazením jsou tito Američané zajímavým oříškem. Jejich hudba je velmi obrazotvorná až filmová, ovšem s tím, že v tomto případě by kinematografická projekce nejspíš doprovázela hudbu, nikoliv naopak. Nalezneme zde cáry stylů a žánrů naprosto napříč hudebním světem a přeci celá tvorba stojí soudržně na svých pevných nohách a tvoří osobitou homogenní směs. V MURDER BY DEATH nalézám emo-corovou agresivitu tlumenou pop-rockovými polštáři, doomovou náladotvornost provázenou jazzovou instrumentální hravostí a bluesovou bolestností, dokonce tu a tam naleznete i něco amerického folklóru. Přesněji řečeno podivně vyschýzované country prvky, kterou jsou prostoupeny většinou skladeb. Nad tím vším se svojí nakřáple dokonalou barvou hlasu poskakuje zpěvák a vokalista Adam Turla, jehož vnitřní náboj mi v ledačems připomíná feeling Nicka Cavea. Jeho výraz, kdy zpívá jako by mimochodem, nad skleničkou whisky v zapadlém báru, jenž vyrostl podél v mihotající dálavě ztrácející se prašné silnice, je naprosto k sežrání a já ho s radostí konzumuji i s navijákem.

Kdo přežije? Kdo bude ponechán? Tato otázka se jako ranní mlha v horském údolí vznáší nad celou fošnou. Album je vlastně příběhem s černěokovanou tématikou. Vyprávění však probíhá prostřednictvím zcela nemetalových metod. Vše se točí okolo jednoho malého městečka, ve kterém se zalíbilo samotnému Ďáblovi. Jednoho dne přišel, zapadl do baru, začal chlastat a otravovat okolí. Po prokalené noci však jeden z místních bodrých vesničanů nakrmí třemi kalenými kulkami jeho záda. A co se nestane. Ďábel krvácí hustou tmavou tekutinu, která setsakra smrdí po pěkném balíku doláčů. A tak se najde pár místních podnikavců, kteří vymění obdělávání polí za obdělávání ďáblových ran, v nichž vidí výnosné naftové vrty. Jak ale znám našeho milého klučinu Satanovic, tohle se mu líbit nebude. Nemá totiž rád, když s ním někdo vyjebává. A tak se nad městečkem již v druhé skladbě rozprostře nad místní školou zkažený chorobný oblak měnící vše živé na nemrtvé. Co následuje? Zombie. Spousta mrtvých malých těl. Rychle hnijící maso. Rodiče odnášející v houfech své děti na hřbitov. Příběh pokračuje, lidé umírají a městečko si konečně připouští svoji zkázu a pokleslou morálku. Připravuje se tažení proti ďáblovi. Ten také nelení a chystá se ohněm pekelným olíznout stavení všech lhářů, ale to jen zevrubně nastiňuji začátek mnohem širšího řečiště, v němž se celý příběh valí. Jak to celé skončí? Poslechněte si sami, přece vám nepovím pointu.

Hudba naprosto výstižně kopíruje vyprávění příběhu, zvláště kombinace nervních klavírních linek a violoncella celkovou atmosféru umocňuje k dokonalosti. Textový obsah často dává tušit, že když prolomíte zeď příběhu, objeví se témata mnohem závažnější, než je ona hravá hororová vyprávěnka. „Who Will Survive And What Will Be Left Of Them?“je navíc prověřeno časem. Mám ho doma již hodných několik měsíců a stále se k němu rád vracím, což je u mne velkou výjimkou. Patří v mých uších k tomu, co je zatím neoposlouchatelné, což považuji za velmi silnou devizu.